Pekelná duše
Je noc, všude svítí jen pouliční lampy, ruch ustál. Občas se vynoří ze tmy pár krys přebíhajících na druhou stranu silnice ale jinak ticho a klid. Obloha plná hvězd a měsíc v úplňku.
,,Nech mě být!! Prosím.." žadoní.
,,Copak? Nějak jsi změnila názor?! Víš, že tě miluji. Ty to víš! Tak před čím utíkáš? Přede mnou? Nic ti neudělám a ty to víš, vždyť tě miluji!" řekne klidným hlasem.
,,Ty to nevidíš?! Tohle nejsi ty! Tohle není ten, který tu byl ještě včera a dnes ráno. Co jsi to se sebou udělal?! Nevidíš, že tě neznám? Nech mě být!" křičí na něj a oči má plné slz.
,,Ale no tak lásko.. Proč to děláš těžší? Stačí jen říct ,ano'. Řekni to, a budeme navždy šťastní. No tak.." pobídl jí.
,,Nikdy! Ty nejsi Lauri! Vypadni a nech mě jít! Slyšíš!?" Její hlas pronikne celou místností a projeví se až hystericky.
,,Lauri??.." zamyslí se. ,,Oh, už vím. Ano Lauri. To jsem přeci já. Což mě nepoznáváš?" ušklíbne se, do ruky vezme nůž a přiblíží se k dívce, která je přivázaná a choulí se v koutě.
Vezme jí jemně za bradu a políbí. Dívka mu nejdříve polibek opětuje ale hned si uvědomí, že tohle není ,její' Lauri a ucukne. ,,Copak se zase stalo?! Ty mi nevěříš? Tak se dívej, tohle jsem já Lauri. Chceš důkaz?? Máš ho mít!" vezme do ruky nůž a pomalým táhlým pohybem se řízne do dlaně. ,,Hm?! Vidíš, teče. Ano, Lauriho krev teče stejně jako před rokem, dnes i včera." Ušklíbne se na dívku, která svírá hrůzou oční víčka jen aby se na něj nemusela dívat.
,,Podívej se.. no jen se podívej!" klekne si k ní ještě blíž. Ona otevře s pláčem oči. Bojí se ho.
Teď ho ozářil měsíční svit procházející oknem. Celá se roztřásla. Neměl zelené oči, nýbrž celé černé a v nich zvláštní jiskru, neznala ho. Sevřel ruku v pěst a nastavil jí proti oknu aby dívka dobře viděla, jak pomalu odkapává krev. ,,Jen se dívej.. Ale neboj, neudělám to. Chci být přeci s tebou. Napořád. Slyšíš? Napořád.."
V tom se rozezvoní mobil. Dívka sebou leknutím trhne. ,,Ale zlatíčko, ty si nevypínáš na schůzkách vyzvánění? Neboj, vezmu to.." řekne s potěšením a už vytahuje mobil z její kabelky, která leží pohozená na zemi.
,,Aki.." mrkne na ní. ,,Ahoj Aki! Tak jak se máš kamaráde?"
,,Ne, to víš, že ne. Jen jsme na romantickém místě."
,,Jasně, že jo. Klidně přijedeme."
,,Lauri?! Proč chtějí všichni jen jeho?!.. oh promiň. Jsem tu. Jo neboj. Mluvíš se mnou. … Teď to nepůjde ale když chceš, tak přijeď ty. Bude zábava!… dobře, tak nic. .. jo, jo sbohem!" zahodí mobil a ten se rozletí na několik kusů.
Dívka se celá třese. Jsou ve staré nepoužívané továrně daleko od města. Nikdo sem už nechodí dost dlouho. Nikdo by je tady nehledal. Nemá šanci na útěk aniž by to chtěl on sám.
Doufala, že snad Aki bude tak domýšlivý a všimne si, že je Lauri divný. Má jiný hlas.. už nemá ten nakřáplý, který tak miluje. A také tahle Lauri nikdy do telefonu nemluvil. Vyrušil jí z myšlenek.
,,Hned jsem tu, jen ti něco donesu. Bude se ti to líbit." Usmál se jakoby myslel jen na TO jedno. Odešel.
To byla příležitost pro ní. Zkusila se dostat z provazových pout ale moc je utáhl a tak se jí to nepodařilo. Nepřestávala a dál uvolňovala kousíček po kousíčku svá zápěstí. Už slyšela jak jde zpátky. ,,Sakra! Musím! Teď už musím!" zaklela si pro sebe. Dunivá a těžká chůze se blížila víc a víc. Nakonec se jí těsně než přišel podařilo dostat ze sevření provazů. Utekla potichu jak nejdál mohla a co jí stačil dech. Nikdy v téhle továrně nebyla a neznala to tam jako Lauri. Nevěděla, kam běžet. Kde je východ. Zastavila se aby popadla dech. Srdce jí bušilo a ona se bála, že jí prozradí. Opřela se o studenou stěnu a modlila se, aby jí nenašel.
,,Teda.. tak moje maličká si chce hrát! Skvěle!" rozezněl se jeho hlas opuštěnou budovou.
Seběhl po schodech dolů a vydal se jí hledat.
,,Tak kampak jsi se mi schovala.." prozpěvoval si.
…
Dívka byla vystrašená k smrti. Stále před ním utíkala. Trvalo to snad už celou věčnost. Nemohla najít žádný východ z tohohle 'zakletého hradu zkázy'. Už nevěděla co dělat. Stále za sebou slyšela jeho kroky a slova, která bodala u srdce jako milióny střepů. Milovala Lauriho ale tohle nebyl Lauri. Nemohl to být on. Ty oči, ten hlas, to chování. Nikdy by tohle neudělal.
…
,,Až tě najdu, odvedu si tě. Staneš se doopravdy mou. Tou jedinou, kterou miluji.."
,,Budeme děti věčného života a nikdo nás nerozdělí.."
,,Až tě najdu budeš mou.. tou jedinou.." prozpěvoval si stále.
,,Protančíme se tmou.. Jako dva tanečníci.."
,,Protančíme se do věčných pekel.. tam nás hledat nebudou.."
…
Dívka za sebou uslyšela kroky. Už se chtěla rozeběhnout na druhou stranu ale pak si uvědomila, že tyhle kroky mu nepatří.
Vrhla se vstříc tmě. Objala ho. ,,Aki.." špitla ustrašeně. Cítil jak se celá chvěje.
,,Pojď rychle pryč! Prosím.." vydala ze sebe tiše. Bála se aby jí Lauri nezaslechl.
Aki sice moc nevěděl o co tu běží ale vydal se s ní k východu.
…
,,Ale ale.. ne tak rychle Aki. Nevezmeš mi jí. Nikdo mi jí nevezme!" Zarazil je nečekaně Lauri a praštil Akiho tak, že upadl do bezvědomí.
…
Dívka seděla u Akiho a ošetřovala krvavý šrám na hlavě. Byl však stále v bezvědomí. Lauri se vrátil do místnosti, kde byli oni a přišel k dívce.
,,Říkal jsem ti, že až tě najdu, tak si tě odvedu.. A budeš tou jedinou.." Promluvil líbezně.
Ta jen odvrátila hlavu k Akimu. Poté se mu podívala zpátky do těch černých cizích očí.
,,Jak jsi jen mohl!? Vždyť ti nic neudělal! Vůbec s tím nemá nic společného! Nech ho jít! Tak sakra Lauri, aspoň Akiho nech být!" křičela na něj.
Podíval se zhnuseně na Akiho a pověděl.
,,Snad ho nemáš radši než mě?!? Dobře, nechám ho jít. Ale musí si to zasloužit."
,,Počkej, jak zasloužit?! Co to tu říkáš?! Lauri!! Ne, to nemyslíš vážně! To nedovolím!!"
Lauri vytáhl odněkud dřevěnou bedýnku. Pomalu jí otevřel a vychutnával si ten pohled na věci, které byly uvnitř.
,,Lauri! To nemůžeš! Vždyť umře!!" vyskočila dívka.
,,Nemusí zemřít. Ale bude to jen na tobě, kdo přežije. Jestli já nebo on. Znáš to.." usmál se, jakoby naznačoval, že má výhru v kapse on.
,,Lásko, neboj se. Víš, že jedna je nabitá a ta druhá ne. Není se čeho bát. Stačí, když se rozhodneš, koho z nás máš radši. Nic na tom není. Víš přeci, že tě miluji. Vždycky jsem tě miloval.." usmál se na dívku a něžně jí políbil. Byla v šoku a tak se ani nestačila bránit jeho polibku. Vlastně ani nevěděla, jestli se mu chce bránit. Byl dlouhý. Přesně takový jaký ho znala od ,dřívějšího' Lauriho.
…
Aki stál naproti Laurimu. Byli v šedé zašlé místnosti opuštěné továrny. Dívka nemohla nic dělat, musela jen přihlížet. Jakoby jí někdo ovládal a ona nedokázala své tělo přinutit aby jí poslechlo.
,,Tak Aki, teď máš šanci stejnou jako já. Myslím přežít. Škoda, že jsi sem přišel. Byl jsi dobrý přítel. Ale nikdo mi jí nevezme. Slyšíš, nikdo. A ani ty nejsi vyjímka. Víš, tebe a kluky mám rád ale jí.. jí miluji." Pronesl a podíval se láskyplně na dívku.
Lauri se chopil připravené pistole, Aki udělal to samé. Nevěděl jak, ale udělal to.
,,Aki, nedělej to! Neblázni! Něco se stane!" křičela na Akiho ale ten jakoby jí snad ani neslyšel, stále se díval na Lauriho.
,,No tak kluci! Prosím.. Nechte toho!" zlomil se jí hlas, horké slzy jí stékaly po tváři jako dva bujné potůčky.
,,Stačí jen, abys věděla, koho z nás máš radši. No tak.." pobídl jí Lauri.
Aki byl její přítel. Ale Lauri.. toho milovala. Odevzdala mu své srdce již po prvním polibku, který jí věnoval. Lauriho má radši..
Ozvaly se dva výstřely. Dívka se snažila přes dým rozpoznat, co se stalo.
Uslyšela tiché kašlání. Šla po hlase.
,,Aki!" křikla vyděšeně a okamžitě zaplula k Akimu. Podepřela mu hlavu. Aki už se ztěžka nadechoval a chtěl něco říct ale ona ho nenechala.
,,Nic neříkej. Bude to dobrý. Dostanu tě odtud. Neboj se. Hlavně zůstaň vzhůru!" už skoro nemohla ani brečet. Za celou tu dobu jí došly slzy. Zbyla jí jen hořkost a strach.
,,Mám tě rád.. to bude dobrý." Zalhal z posledních sil Aki.
Všude kolem Akiho se rozlévala krev. Jeho krev. Podívala se na něj. Sotva dýchal.
,,Aki ne! Tohle mi nesmíš udělat! Nevzdávej to! Prosím!" přitiskla se k němu.
Aki se naposledy ztěžka krátce nadechl ale už nevydechl. Srdce se zastavilo a jeho duše opouštěla tělo. Vznášela se jako pírko stále výš a výš až zmizela..
…
,,Co jsi to provedl?! Sakra kdo jsi?!!" Zaječela na Lauriho.
Ten se jen pro sebe škodolibě usmál.
,,Máš mě radši než jeho. Bylo to tvoje rozhodnutí." Odpověděl jí s klidem jakoby se nic nestalo.
Dívka na něj pohlédla. V očích strach, bolest, beznaděj.. Vzala pistoli a namířila jí na Lauriho.
,,Promiň.. ale .. ale Lauri, tohle nejsi ty. Nechci tě takového. Neznám tě. Nech mě jít!"
,,Ne!" řekl rozhodně.
,,Nechci ti ublížit.."
,,Teď půjdeme přesně jak jsem říkal. Budeš mou jedinou.."
,,Nikam s tebou nepůjdu." Odporovala.
,,Víš, že tě miluji. Nedělej drahoty. No tak.. podej mi ruku." Natáhl k dívce ruku a čekal na tu její.
Nic se nedělo.
,,Lauri, prosím.. nechci to udělat."
,,Pojď.. pojď se mnou už." Jakoby neslyšel, co mu tu říká.
Dívka zmáčkla spoušť. Ozval se třetí výstřel. Té noci poslední. Lauri dopadl na studenou zem. Zahodila zbraň.
Najednou jakoby bylo okolo méně černě. Něco odešlo. Lauri byl jiný. Zase ten Lauri, kterého znala.
Opatrně k němu přišla. Když viděla, že je raněn natolik, že jí neublíží, přiklekla.
,,Lauri?" pípla.
,,Miio.." řekl náhle chraplavým hlasem.
Z posledních sil si přitáhl dívku k sobě blíž. Pohladil jí po jemné tváři.
,,Promiň Lauri.. já.. já nechtěla jsem" nenechal jí však ta slova doříct a položil jí prst na rozechvělá ústa.
,,Já vím. Omlouvám se..Ale zasloužím si to."
Pohlédla to očí, které tak milovala. Zelených a tajemných. Lauri jí políbil. Ale jen lehce, protože mu nezbývalo mnoho sil.
Krev. Ta rudá krev byla všude kolem.
Z očí se mu pomalu vytrácel život. Dech už skoro ani nebyl slyšet. Ležel tam ve vlastní krvi a vlastně za nic nemohl. Ani jeden z nich tří za nic nemohl. To jen osud si vybral právě je a zkoušel je. Jak jen je lehké poslat démona aby zničil něco tak krásného a čistého, jako je jejich láska a přátelství.
,,Neopustím tě. Vždy tu budu pro tebe. Budu tvůj anděl strážný. Stále s tebou.. Miluji tě Miio.."
Z jeho očí se vytratil svit. Už tu nebyl ani on. Pomalu odplouval a díval se přitom stále na dívku, kterou tak moc miloval. Byl konec jeho snění, jeho nadějí.. byl konec všeho, co kdy miloval.
Bylo jim odpuštěno. Vždyť za nic nemohli. Jen se stali obětí krutého žertu osudu..